Blog sestry Růženy dominikánky

  Tak konečně jsme zavěsily krmítko na hřbitov naproti hrobu Josefky. Byl to trochu boj o hřebík, jelikož strom měl tvrdé dřevo, ale krmítko visí, a to je nejdůležitější.  Pro mne hrobka Josefky není zas až tak důležitá, protože pro mne ona žije. Já s ní stále mluvím, stále si povídáme. Vím, že Josefka je všude se mnou, se svými rodiči a sestrami. Přála bych všem lidem, kteří ztratili někoho blízkého, aby věděli, že ten člověk je stále s nimi, že ta láska mezi nimi stále trvá, a že je mu teď mnohem mnohem líp. Je také zároveň i s Bohem v nebi, kde už není žádný pláč, žádné trápení, jen věčná nekonečná radost. My lidé máme tak omezený rozoumek, že si to vůbec nedovedeme představit. Ale jak napsal apoštol Pavel: "Co oko nevidělo, ucho neslyšelo, nač žádný člověk nikdy ani nepomyslil, to všechno připravil Bůh těm, kdo ho milují". Není to naděje? Není to útěcha? Nedává to mému životu smysl?