Blog sestry Růženy dominikánky

23. srpna je svátek svaté Růženy z Limy a také můj. Než jsem vstoupila do řádu, vůbec jsem nevěděla, že nějaká svatá Růžena je. Když jsme totiž s Josefkou navštívily poprvé sestry v Lysolajích, oslovovaly jsme se "Růžo". Jak to vzniklo? Jezdila jsem v době mých vysokoškolských studií na pedagogické škole na brigády do Horní Poustevny, kde byly umístěny děti z Prahy s mentálním postižením. Měla jsem to tam moc ráda. Jednak proto, že tam pracovaly řádové sestry (pracovaly tam už za komunistů, byl tam výborný ředitel, který je chránil) a pak jsem studovala speciální pedagogiku, obor vychovatel, tak se mi to ke škole hodilo. Bylo tam hodně dětí s různými postiženými, chodící i nechodící. A ke každé té skupince, kromě zdravotní sestry, byl přidělen ku pomoci ještě jeden postižený dospělý, který byl v ústavu už od malička. A já jsem měla Růžu. Byla to vysoká, mohutná dívka, něco okolo třiceti let. A právě tato Růža mluvila sama se sebou. I se sama oslovovala, což bylo nesmírně legr

Dnes, 6.8.2021, slavím 25 let od věčných slibů.  Zdá se mi to, jako by to bylo včera, tak to uteklo. Vzpomínám na všechny ty roky, těžké i krásné, na všechny lidi, které jsem potkala, kteří mě na mé cestě provázeli, kteří mi pomohli, bez kterých bych tady a teď nemohla být. Chci poděkovat hlavně mým rodičům, kteří mě sice nevychovávali ve víře, ale kteří mi dali hodně lásky, a kde je láska, tam je Bůh. Oba se teď na mě dívají z nebe a já jim mávám. Chci také poděkovat mé rodné starší sestře Lucii, která mě má ráda, přestože jsem jí v dětství hodně trápila. Dále chci poděkovat mému duchovnímu rádci otci Vladimíru Koudelkovi, jehož laskavé dopisy jsme s jeho souhlasem a po jeho smrti vydaly knižně. Mému dlouholetému zpovědníkovi Aleši Opatrnému, který mi pomohl především svou laskavostí, shovívavostí a zdravým rozumem. Dále sestře Zdislavě z polského kláštera mnišek dominikánek, která u nás byla devět let představenou, mým spolusestrám a všem těm, o kterých ani nevím, a kteří se za mě př