Blog sestry Růženy dominikánky

       Zdědila jsem po Josefce takový suprácký rukavice na kolo. Snažím se jezdit vždy po obědě (pokud to jde, neprší nebo nemám návštěvu) tak na 40 minutovou projížďku. Je to stále stejná trasa, říkám tomu kolečko. Kdo to tady trochu znáte, tak vyjedu z našeho klášteříka nahoru na Horoměřice, tam zahnu doleva a sjedu serpentiny dolu na Jenerálku a vjedu do Šáreckého údolí a dole na křižovatce Břetislavka zahnu směrem na Lysolaje a zase do kopce až k nám. Opravdu to netrvá dlouho. A protože před nedávnem byly takové teplé dny, dala jsem si rukavice do kapsy.  Když jsem vyjela do Horoměřice, zahla doleva a chystala se sjet dolu po serpentinách na Jenerálku, zastavila jsem, abych si rukavice navlékla. Ale ouha, jedna scházela. Ta suprácká po Josefce. No, tak jsem si říkala, že vím, kde jsem ji přibližně ztratila a že ji přece musím další den najít, protože kdo by si bral jednu rukavici a ještě k tomu levou. Tak jsem další den jela pomalu a hledala v příkopech moji rukavici. Nejdřív v pra

 Uvědomila jsem si, že vlastně letos, na svátek všech svatých 1. listopadu, jsme slavily i naši Josefku. Přece slavíme i ty, kteří nejsou oficiálně prohlášeni církví za svaté, ale všechny ty, co jsou v nebi, a to Josefka rozhodně je. Ale je to hrozně zvláštní. Jednou, když jsme šly spolu na procházku a ona nepoznávala ty lidi, co jsme cestou zdravily, jsem jí říkala: " Až budeme v nebi, tak mě nebudeš už vůbec potřebovat, protože tam ty lidi budeš hned znát." Ale to jsem vůbec netušila, že ona tam bude mnohem dřív než já. Vím, že Bůh si ji vzal v ten nejlepší čas pro ni, aby ji mohl naplnit věčným štěstím a radostí. Ale stýská se mi po ní, i když vím, že je stále se mnou. Jsme jen lidé a potřebujeme vzájemné vztahy. Každému z vás určitě také odešel na věčnost nějaký člověk, blízký příbuzný, kamarád, kolega apod. A pokud ne, jednou k tomu dojde. A právě listopad je čas na to, abychom se zamysleli nad tím, jestli v životě hledáme ten pravý Cíl, to pravé Štěstí, které potrvá věč