Blog sestry Růženy dominikánky

Od té doby, co zemřela naše Josefka, se nějak víc zabývám otázkou smrti. Bylo pro mne těžké nejdřív vůbec přijmout to, že Josefka umírá, což jsme se dozvěděly na silvestra 2019. Nechtěla jsem si to připustit, zlobila jsem se na Pána Boha. Bojkotovala jsem různé její návštěvy, s kterými se loučila apod. Ale během těch tří měsíců, než Josefka 24. března zemřela, se to nějak ve mě proměnilo. Nebo spíš Pán Bůh to proměnil, protože jsem ho o to prosila. Nemodlila jsem se za její uzdravení, protože jsem  tušila, že Josefka  umře a také jsem věděla, že se už těší do nebe. To byl asi začátek  přijetí její smrti. Začala jsem to pomaličku polehoučku zpracovávat. A to díky času, který mi Bůh na to dal. Musela jsem si asi projít ty fáze odmítnutí, popření až k úplnému přijetí, které psychologové často popisují. A když umřela, tak začala nová fáze - život bez Josefky.  Udělalo se ve mě takové prázdno, stýskalo se mi, ztrácela jsem odvahu, měla jsem pocit, že ten život bez ní nezvládnu. Až do jisté

".....Bože dej, ať svědčíme o Tvém vzkříšení celým svým životem". Tato prosba z ranních chval mě zaujala. Jak já mohu svědčit o vzkříšení Ježíše Krista svým životem? Předně vzkříšení našeho Pána znamená, že máme volnou cestu do nebe, do věčné radosti. To je dáno jednou provždy  a to se už nikdy nezmění. Čili žádné zlo ve světě, i sebevětší, nemá konečné slovo. To konečné slovo má Pán. Tedy nemusím se děsit žádných válek, koronavirů, mafií a nespravedlností, kterých je ve světě spousta. Ano, mám bojovat proti nespravedlnosti nakolik můžu, mám usilovat o mír ve svém okolí, nesmí mi být lhostejné utrpení druhých lidí. Ale nemusí mě to děsit.Nemusí mě děsit představy, že je to všechno špatně, že to, že bohatí zneužívají chudé, aby se ještě víc obohatili nikdy neskončí, že celý svět spěje k nějakému šílenému konci a my s ním. A teď, jak o tomto mohu svědčit svým životem? Domnívám se, že svým postojem ke všem těm hrůzám okolo nás. A tím postojem je pokoj, který ze mě vyzařuje

Ve středu večer se opět (předtím jen jednou) objevil na zahradě králík.Zavolala jsem sestru Jacku,  která mi říkala, že ho odborně chytí za uši a odnese sousedům. Je to totiž králík sousedovic holčiček, které ho mají na hraní. Ovšem králíkovi se zalíbilo na naší zahradě. No, chytat králíka ve dvou, je tedy dost fuška. "Nadběhni mi ho", volala na mě sestra, ale jeho mrštnosti jsme opravdu nedosáhly. Každopádně zmizel v houští, kde je pravděpodobně díra v plotu. Uklidněné z dobře odvedené práce jsme šly spát. Brzy ráno byl prý králík viděn na naší zahradě, ale pak zmizel. Myslela jsem, že už je konec králíkové aféry, to jsem se ovšem značně mýlila. Šla jsem po mši svaté zkontrolovat zahradu, jestli jsou rostlinky celé nebo ožrané a zjistit další úhonu, ale v podstatě nic jsem nenašla. Šla jsem tedy dolů na dvorek a do okna od kuchyně jsem mluvila se sestrama, když slyším šustění za sebou v břečťanu. Otočím se a co nevidím - králík. Sedí si pěkně v hlíně na vrcholku naší zadní

Tak dnes mi evidentně Pán Ježíš chtěl říct, ať už se přestanu zabývat malichernostma a začnu se konečně radovat. Totiž při  dnešní Mši svaté jsme slyšeli stále o radosti! Vstupní  modlitba:.........naplň nás radostí z vykoupení. Žalm: Pak přistoupím k Božímu oltáři, k Bohu, který mě naplňuje radostí (Žalm 42). Modlitba nad dary: Bože, ty sám jsi původce naší radosti, přijmi tyto dary a dej, ať naše velikonoční radost dozraje v radost věčnou. Tak co mi v tom brání?  Mám co jíst, co pít? Ano.  Žiji v zemi, kde není válka? Ano.  Jsem těžce nemocná? Ne.  Jsem osamocená? Ne.  Mám víru? Ano. Tak proč mi ta radost nejde?  Možná k tomu nejsem dost zralá? Po 30 letech v klášteře ? V padesáti? Protože mi chybí pokora, to je ono!!!  Aldous Huxley ve své knize "7 meditací"píše: Být veselý, když okolnosti jsou skličující, když mám pokušení oddat se sebelítosti - to je skutečná pokora, pokora o to cennější, že je tak nenápadná, že je tak obtížné poznat, co doopravdy znamená.

29. dubna jsme oslavily svátek  svaté Kateřiny Sienské a zároveň i svátek naší převorky Kateřiny. Myslím, že by se ten den dal nazvat ve znamení labutí. Jelikož naše Kateřina chodí ráda odpoledne na procházky k řece, kde každoročně hnízdí labutě. Kateřina je chodí pozorovat a jednou byla dokonce svědkem vylíhnutí dvou malých labuťátek. Proto jí v den svátku bylo na místo v refektáři (naše jídelna) umístěno hnízdo s čokoládovými kinder vejci a na nich papírová labuť (viz foto). Labuť vypadala naprosto dokonale, to musím uznat. Vyráběla jí sestra Pavla. A k dovršení všeho dostala Kateřina jako dárek růžovou (její oblíbená barva)  roušku s bilými labutěmi na ní (viz foto). A pochopitelně, jak jsme už zavedly při svátcích a narozeninách, pozdně odpolední rekreace byla spojena s večeří, s dobrou večeří (viz foto)!!!!!!! Josefka byla pochopitelně s námi.Věděly jsme, že Kateřině vyprošuje hojnost milostí od Pána Boha, kterému je teď blízko.