Blog sestry Růženy dominikánky

Tento verš z žalmu 37 mě dnes při Mši svaté naplnil takovým pokojem a radostí, že jsem si řekla, že musím svou radost sdílet s vámi, mými čtenáři.  Byla jsem přesvědčená, že žádný blog už psát nebudu!  Pro některé z vás to bylo zklamáním a vím, že jste se za mne modlili, abych znovu začala psát. Ne, že  by mne válka na Ukrajině tak zdrtila, to jsem už dávno odevzdala Bohu, ale něco ve mě mi nedovolovalo psát. Je tu s námi teď na návštěvě sestra Zdislava z polského kláštera svatá Anna, která u nás byla devět let představenou. A včera se chtěla ještě před odjezdem podívat na stará místa v Praze, jako Karlův most, Pražský Hrad apod., a tak jsem šla s ní. Byl to moc krásný den, plný milých setkání a zážitků! Mezi jinými  jsme navštívily i stoletého františkána otce Benedikta Holotu, kterého poznala sestra Zdislava právě u nás v Praze před 25 lety. A to setkání s ním, to bylo něco neuvěřitelného!!Tolik energie, hloubky a života je  v tom otci, že jsme se až nakazily tou jeho radostí ze živo

  Mrzí mě, že jsem už tak dlouho nic nenapsala. Jak začala válka na Ukrajině, doslova mě to ochromilo. Taková hrůza a tak blízko nás. Ale dnes jsem o tom hovořila se svým zpovědníkem a on mi řekl, že mám rozhodně psát znovu svůj blog. Řekl mi, ať se zamyslím, v co skládám svou naději. I když je válka,  hrozná nesmyslná válka, opravdové Zlo, hodně lidí trpí, tak Bůh je stále s námi, Bůh je stejný, Bůh nás nepřestává milovat. I když tomu nerozumíme, proč se to děje, Bůh je naše Naděje. V Něm vše dobře skončí, On už vyhrál nad Zlem jednou provždy, a to svým Ukřižováním a Vzkříšením. On ví, co je to utrpení a bolest, On je se všemi těmi trpícími v Mariupolu, ve sklepech a na barikádách, je s těmi, kteří trpí úzkostí a depresí,  s osamělými a hladovými, ale nejen teď, na Ukrajině, ale i v Sýrii a Jemenu, v Severní Koreji, Barmě a Afghánistánu. On je s každým z nás od začátku stvoření světa a bude s námi až do konce. On, Bůh, Ježíš Kristus, Trpící Služebník, naše jediná Naděje!!!! 

  Dnes slavíme památku našeho dominikánského spolubratra blahoslaveného Jana  z Fiesole neboli fra Angelica, který žil na přelomu 14. a 15. století. Je to velice sympatická postava. Asi znáte všichni jeho krásné fresky z dominikánského kláštera svatého Marka ve Florencii. Fra Angelico vyzdobil nádhernými freskami i kostel a 40 řeholních cel. Maloval  svatého Dominika, přítomného v různých momentech Ježíšova života, ale i ostatní bratry a sestry našeho řádu. Krásná je jeho freska Zvěstování Panně Marii (viz  obrázek vlevo nahoře v knize). Ten Mariin postoj naslouchání a současně odevzdání se do Boží vůle se mi velice líbí. Vybrala jsem si ho k napsání formule, která se říká při skládání věčných slibů.  Než jsem vstoupila do řádu, tak jsem vůbec nevěděla, že fra Angelico  byl dominikán. O to víc mě potěšilo zjištění této pravdy. Říká se, že své obrazy maloval v kleče. Je pro mě velkým příkladem kontemplace skrze umění.

  Ráda bych se s Vámi podělila o krásný zážitek. Šla jsem v pátek na rehabilitaci na Malvazinky, do bývalého Sanopzu, který fungoval za komunistů pouze pro politiky té doby. Dnes se v něm nachází soukromá  rehabilitační klinika s názvem Mediterra s.r.o.  Je to velice milé prostředí, které je dáno hlavně milými zaměstnanci. Když jsem se ohlásila na recepci, která volně přechází do malého bufetu se stolky a židlemi, bylo mi velice příjemnou paní recepční řečeno, ať se posadím, že mě zavolají. Z mnoha dveří vycházeli pacienti evidentně již po procedurách. Mezi nimi byl i starší pán, který mne zahlédl, ale začal se obouvat a oblékat  si kabát. Poté ke mě přistoupil a řekl mi, že by mi rád udělal radost a něco mi koupil. Byla jsem překvapená a řekla jsem mu, že je moc hodný, ale to že nemusí. A on zdůraznil, že by moc rád udělal nějaký dobrý skutek, protože je moc spokojený. Byla jsem velmi dojatá a poděkovala jsem mu. "Tak si sestřičko  vyberte něco sladkého nebo slaného" řekl pá