Příspěvky

Říjen

Obrázek
  Říjen je vždy nabitý událostmi, a to letos hned od začátku. 4. října, na svátek svatého Františka, navštívil naši komunitu nový  Magistr našeho řádu otec Gerard Timoner. ( Magistr je v našem dominikánském řádu titul pro představeného celého  řádu bratří a nás, mnišek. Tento představený je volený bratřími na jejich shromáždění, tzv. kapitule, na devět let). Otec Gerard je z Filipín, a to mi hned připomnělo naši Josefku, která na Filipínách byla na setkání celé dominikánské rodiny. Kromě toho, že tam byla krásná atmosféra, nám také popisovala zážitek z jezení filipínské delikatesy, což je nedovařené vajíčko s malým zárodkem kuřátka uvnitř!!!!Ano, odporné!!!!! Vyprávěla jsem to otci Gerardovi v autě, když jsme ho vezly zpátky do kláštera bratří a on říkal, že to v životě nejedl. Má tak někdo štěstí! 5. října mám narozeniny a letos jsem je mohla slavit kromě své komunity i se svou neteří Eliškou, která má ten den svátek. Žije na Slovensku a přijela do Čech volit. Vzala se sebou  i svého

setkání s papežem

Obrázek
  O tom, že si podám ruku s papežem Františkem, se mi ani nesnilo. A přece se to stalo! Zázrak a veliká, opravdu veliká milost a dar, vzpruha a síla, privilegium, za které jsem moc a moc vděčná Pánu Bohu. Ale začnu od začátku. Vyjely jsme já a sestry Kateřina, Pavla a Jacka 12. 9. v neděli rychlíkem v 11:22 hodin z Prahy směr Bratislava. Cesta proběhla krásně a rychle, pouze pěti minutové zpoždění, což je na České dráhy opravdu výkon. Krátce před čtvrtou hodinou jsme už byly v Bratislavě, kde nás čekala sestra Rajmunda OP, naše dominikánská kongregační sestra, která nás autem dovezla do Dunajské Lužné. Zde mají sestry klášter. Je to asi půl hodinky autem od Bratislavy. Ubytovaly nás a byly tak velice laskavé a štědré, že na jejich lásku a pohostinnost nikdy nezapomeneme. Velký příklad pro nás!! Odpoledne a večer jsme propovídaly. Druhý den jsme v sedm hodin ráno vyjely autem do Bratislavy, abychom se zúčastnily setkání papeže Františka se zasvěcenými osobami v dómu svatého Martina. Ses

svatá Růžena z Limy

Obrázek
23. srpna je svátek svaté Růženy z Limy a také můj. Než jsem vstoupila do řádu, vůbec jsem nevěděla, že nějaká svatá Růžena je. Když jsme totiž s Josefkou navštívily poprvé sestry v Lysolajích, oslovovaly jsme se "Růžo". Jak to vzniklo? Jezdila jsem v době mých vysokoškolských studií na pedagogické škole na brigády do Horní Poustevny, kde byly umístěny děti z Prahy s mentálním postižením. Měla jsem to tam moc ráda. Jednak proto, že tam pracovaly řádové sestry (pracovaly tam už za komunistů, byl tam výborný ředitel, který je chránil) a pak jsem studovala speciální pedagogiku, obor vychovatel, tak se mi to ke škole hodilo. Bylo tam hodně dětí s různými postiženými, chodící i nechodící. A ke každé té skupince, kromě zdravotní sestry, byl přidělen ku pomoci ještě jeden postižený dospělý, který byl v ústavu už od malička. A já jsem měla Růžu. Byla to vysoká, mohutná dívka, něco okolo třiceti let. A právě tato Růža mluvila sama se sebou. I se sama oslovovala, což bylo nesmírně legr

Výročí

Obrázek
Dnes, 6.8.2021, slavím 25 let od věčných slibů.  Zdá se mi to, jako by to bylo včera, tak to uteklo. Vzpomínám na všechny ty roky, těžké i krásné, na všechny lidi, které jsem potkala, kteří mě na mé cestě provázeli, kteří mi pomohli, bez kterých bych tady a teď nemohla být. Chci poděkovat hlavně mým rodičům, kteří mě sice nevychovávali ve víře, ale kteří mi dali hodně lásky, a kde je láska, tam je Bůh. Oba se teď na mě dívají z nebe a já jim mávám. Chci také poděkovat mé rodné starší sestře Lucii, která mě má ráda, přestože jsem jí v dětství hodně trápila. Dále chci poděkovat mému duchovnímu rádci otci Vladimíru Koudelkovi, jehož laskavé dopisy jsme s jeho souhlasem a po jeho smrti vydaly knižně. Mému dlouholetému zpovědníkovi Aleši Opatrnému, který mi pomohl především svou laskavostí, shovívavostí a zdravým rozumem. Dále sestře Zdislavě z polského kláštera mnišek dominikánek, která u nás byla devět let představenou, mým spolusestrám a všem těm, o kterých ani nevím, a kteří se za mě př

léto

Obrázek
  Ještě jsem nepsala o tom, jak trávíme léto.  Již několik let vyjíždíme z kláštera ven. A to proto, že máme malý klášter a  miniaturní zahradu (máme dovolení chodit na procházky po Lysolajích nebo jezdit  na kole). Život v malé komunitě je velmi intenzivní, natož pak ještě v malém prostoru. Od rána do večera jste stále se stejnými lidmi!! Máme se pochopitelně rády, ale ponorka vždy hrozí. A navíc pracujeme doma, takže nemáme moc výběhu!!! A tak, abychom předešly nějakým fyzickým nebo psychickým problémům, jezdíme si odpočinout mimo komunitu (mimochodem to praktikují i kláštery ve světě, byť mají velký klášter i zahradu). Každá sestra si jezdí odpočinout tam, kde jí to nejvíce vyhovuje. K rodičům, na hory, k vodě, do jiného kláštera apod. Já jezdím posledních pár let za rodnou sestrou na Šumavu, kde má se svým manželem chalupu,  a pak do Brna. To vymyslela Josefka. Naše sestry dominikánky tam mají internát, který je o prázdninách volný a jsou tak laskavé, že nám poskytují střechu nad h