Blog sestry Růženy dominikánky

  Všichni víme, že Advent je dobou čekání. Čekáme na Mesiáše, který nás zachrání od věčné smrtí svou vlastní smrtí. Ale to čekání má být radostné. K tomu nás vybízejí i  antifony k žalmům, které se každý den modlíme. např. "Jásej a raduj se, siónská dcero, neboť hle - přicházím a budu bydlet uprostřed tebe, praví Pán" nebo "řekněte malomyslným: Vzmužte se, nebojte se, přichází Pán, nás Bůh". A každou neděli při večerních chválách čtení z listu Filipanům: "Radujte se stále v Pánu, opakuji, radujte se! Pán je blízko".  Letos mi dal Bůh tu milost, že se opravdu raduji. Asi je to také tím, že je mi dobře, že už pominul ten smutek po Josefce, a že mi Pán dal sílu ji konečně pustit a odevzdat Jemu. Teď už vím, že to tak mělo být, že Josefka musela odejít, protože ji Bůh už chtěl mít u sebe ve svém království. Její život se naplnil a ona splnila  úkol, který tady na zemi od Něho měla. A nyní je šťastná v nebi!!A já jí to přeji!!Toto bych před rokem ještě nedokáza

  Když už se podzim přehoupl do listopadu, tak kromě barevných stromů mám ještě ráda , když se vrátím z procházky a mohu si udělat čaj, svlíknout si bundu a být v teple. To ve mě vyvolává blažený pocit a vděčnost vůči Bohu, že mám střechu nad hlavou, topíme, svítí nám světlo, mám co jíst a co pít. A zároveň si vzpomenu na lidi, kteří nic z těchto darů nemají. Zvlášť myslím na lidi v Severní Koreji, kteří nesmírně trpí pod naprosto neuvěřitelným nelidským režimem. Severokorejci se mi stali blízkými poté, co mě šokoval před mnoha a mnoha lety, tuším tak patnácti až dvaceti, článek o tom, jak lidé v Severní Koreji zahánějí hlad jezením trávy!! Proto také jsem letos v létě dostala k svátku knihu od paní Niny Špitálníkové "Svědectví o životě v KLDR". Tato kniha mi ještě víc přiblížila lidi z této země, kde se naprosto vše kontroluje -  v kolik ráno vstanete, kam chodíte do práce, co máte v bytě za knihy, případně co posloucháte v rozhlase, zda-li jste uzavřela manželství s mužem,

  Mám ráda to období, kdy začínám po létě, kdy pracuji hlavně na zahradě, znovu malovat ikony. Bývá to tak říjen, listopad. V té době je zahrada už skoro připravená na zimu, tráva je posekaná, muškáty schované, záhonky zasypané. Abych se mohla na malování soustředit, pomáhá mi ze začátku poslouchání hudby, hlavně vážné. Takže jsem zase po dlouhé době vyslechla celého Mesiáše od G.F.Handela. Mám toto oratorium moc ráda  a zvlášt´miluji čtyřhlasé zpěvy celého sboru, např. He shall purify the sons of Levi, His yoke is easy nebo He trusted in God a samozřejmě velikonoční Hallelujah!  Vždycky si přitom vzpomenu na sestru Zdislavu, která u nás byla devět let představenou a pocházela z polského kláštera svatá Anna. Právě ona mě naučila mít ráda  Handela, ale i Bacha a jiné barokní autory. Ne že bychom v naší rodině neposlouchali vážnou hudbu, ale byl to spíš Dvořák, Beethoven a opery, hlavně od Verdiho. Proto jsem se chtěla také stát operní zpěvačkou, ale o tom zase jindy. Zkrátka sestra Zdis

  Říjen je vždy nabitý událostmi, a to letos hned od začátku. 4. října, na svátek svatého Františka, navštívil naši komunitu nový  Magistr našeho řádu otec Gerard Timoner. ( Magistr je v našem dominikánském řádu titul pro představeného celého  řádu bratří a nás, mnišek. Tento představený je volený bratřími na jejich shromáždění, tzv. kapitule, na devět let). Otec Gerard je z Filipín, a to mi hned připomnělo naši Josefku, která na Filipínách byla na setkání celé dominikánské rodiny. Kromě toho, že tam byla krásná atmosféra, nám také popisovala zážitek z jezení filipínské delikatesy, což je nedovařené vajíčko s malým zárodkem kuřátka uvnitř!!!!Ano, odporné!!!!! Vyprávěla jsem to otci Gerardovi v autě, když jsme ho vezly zpátky do kláštera bratří a on říkal, že to v životě nejedl. Má tak někdo štěstí! 5. října mám narozeniny a letos jsem je mohla slavit kromě své komunity i se svou neteří Eliškou, která má ten den svátek. Žije na Slovensku a přijela do Čech volit. Vzala se sebou  i svého