Blog sestry Růženy dominikánky

  Mám ráda to období, kdy začínám po létě, kdy pracuji hlavně na zahradě, znovu malovat ikony. Bývá to tak říjen, listopad. V té době je zahrada už skoro připravená na zimu, tráva je posekaná, muškáty schované, záhonky zasypané. Abych se mohla na malování soustředit, pomáhá mi ze začátku poslouchání hudby, hlavně vážné. Takže jsem zase po dlouhé době vyslechla celého Mesiáše od G.F.Handela. Mám toto oratorium moc ráda  a zvlášt´miluji čtyřhlasé zpěvy celého sboru, např. He shall purify the sons of Levi, His yoke is easy nebo He trusted in God a samozřejmě velikonoční Hallelujah!  Vždycky si přitom vzpomenu na sestru Zdislavu, která u nás byla devět let představenou a pocházela z polského kláštera svatá Anna. Právě ona mě naučila mít ráda  Handela, ale i Bacha a jiné barokní autory. Ne že bychom v naší rodině neposlouchali vážnou hudbu, ale byl to spíš Dvořák, Beethoven a opery, hlavně od Verdiho. Proto jsem se chtěla také stát operní zpěvačkou, ale o tom zase jindy. Zkrátka sestra Zdis

  Říjen je vždy nabitý událostmi, a to letos hned od začátku. 4. října, na svátek svatého Františka, navštívil naši komunitu nový  Magistr našeho řádu otec Gerard Timoner. ( Magistr je v našem dominikánském řádu titul pro představeného celého  řádu bratří a nás, mnišek. Tento představený je volený bratřími na jejich shromáždění, tzv. kapitule, na devět let). Otec Gerard je z Filipín, a to mi hned připomnělo naši Josefku, která na Filipínách byla na setkání celé dominikánské rodiny. Kromě toho, že tam byla krásná atmosféra, nám také popisovala zážitek z jezení filipínské delikatesy, což je nedovařené vajíčko s malým zárodkem kuřátka uvnitř!!!!Ano, odporné!!!!! Vyprávěla jsem to otci Gerardovi v autě, když jsme ho vezly zpátky do kláštera bratří a on říkal, že to v životě nejedl. Má tak někdo štěstí! 5. října mám narozeniny a letos jsem je mohla slavit kromě své komunity i se svou neteří Eliškou, která má ten den svátek. Žije na Slovensku a přijela do Čech volit. Vzala se sebou  i svého

  O tom, že si podám ruku s papežem Františkem, se mi ani nesnilo. A přece se to stalo! Zázrak a veliká, opravdu veliká milost a dar, vzpruha a síla, privilegium, za které jsem moc a moc vděčná Pánu Bohu. Ale začnu od začátku. Vyjely jsme já a sestry Kateřina, Pavla a Jacka 12. 9. v neděli rychlíkem v 11:22 hodin z Prahy směr Bratislava. Cesta proběhla krásně a rychle, pouze pěti minutové zpoždění, což je na České dráhy opravdu výkon. Krátce před čtvrtou hodinou jsme už byly v Bratislavě, kde nás čekala sestra Rajmunda OP, naše dominikánská kongregační sestra, která nás autem dovezla do Dunajské Lužné. Zde mají sestry klášter. Je to asi půl hodinky autem od Bratislavy. Ubytovaly nás a byly tak velice laskavé a štědré, že na jejich lásku a pohostinnost nikdy nezapomeneme. Velký příklad pro nás!! Odpoledne a večer jsme propovídaly. Druhý den jsme v sedm hodin ráno vyjely autem do Bratislavy, abychom se zúčastnily setkání papeže Františka se zasvěcenými osobami v dómu svatého Martina. Ses

23. srpna je svátek svaté Růženy z Limy a také můj. Než jsem vstoupila do řádu, vůbec jsem nevěděla, že nějaká svatá Růžena je. Když jsme totiž s Josefkou navštívily poprvé sestry v Lysolajích, oslovovaly jsme se "Růžo". Jak to vzniklo? Jezdila jsem v době mých vysokoškolských studií na pedagogické škole na brigády do Horní Poustevny, kde byly umístěny děti z Prahy s mentálním postižením. Měla jsem to tam moc ráda. Jednak proto, že tam pracovaly řádové sestry (pracovaly tam už za komunistů, byl tam výborný ředitel, který je chránil) a pak jsem studovala speciální pedagogiku, obor vychovatel, tak se mi to ke škole hodilo. Bylo tam hodně dětí s různými postiženými, chodící i nechodící. A ke každé té skupince, kromě zdravotní sestry, byl přidělen ku pomoci ještě jeden postižený dospělý, který byl v ústavu už od malička. A já jsem měla Růžu. Byla to vysoká, mohutná dívka, něco okolo třiceti let. A právě tato Růža mluvila sama se sebou. I se sama oslovovala, což bylo nesmírně legr