Blog sestry Růženy dominikánky

Moc se mi líbilo, co řekl dnes kněz při Mši svaté o svatém Vojtěchu, že je to patron neúspěšných. Ano, nemohl vlastně vykonávat svoji biskupskou povinnost, protože se proti němu postavil odpor tehdejších kněží , když je chtěl trochu reformovat. Vstoupil tedy k benediktinum v Římě, ale ani tam dlouho nepobyl, protože na přání papeže založil benediktinské opatství v Praze Břevnově. A když se pak dozvěděl o vyvraždění celého jeho rodu Slavníkovců, odebral se kázat pohanským Prusům. Ale byl už na začátku své misie zavražděn několika  Prusy. Takže, neúspěch nad neúspěch. A přece je svatý, jeho život byl plodný.......v Boží režii. Při Mši svaté jsme se modlili v modlitbě nad dary: "Bože, připomínáme si mučednickou smrt svatého Vojtěcha a prosíme Tě: přijmi tyto dary a naplň nás jeho duchem, abychom ve štěstí i v protivenství celým svým životem směřovali k Tobě". A o to jde. Stále směřovat k Bohu, ať jsou okolnosti, jaké jsou. Ježíšův život byl v podstatě také neúspěch. Skončil na

Pár fotek z naší jarní zahrádky,

Vždycky jsem obdivovala praotce Abraháma pro jeho víru v Boha.  Ale po té, co zemřela naše Josefka, a já četla na Bílou Sobotu o jeho obětování syna Izáka, ho obdivuji ještě víc. Hospodin  řekl Abrahámovi "Vezmi svého syna...a obětuj mi ho", a on vůbec nezaváhal a šel. Přemýšlela jsem o tom, jak je to možné. A došla jsem k závěru, že  už měl za sebou pár setkání s Hospodinem, a ta mu  stačila k tomu, aby poznal, že Bůh je především Láska. A Abrahám v tu Lásku uvěřil. V listě Židům se píše, že Abrahám věřil, že Hospodin má dost moci, aby Izáka ze smrti vysvobodil (Židům 11,19).  On prostě uvěřil v Boží lásku, která nechce naše utrpení, naši bolest, naše úzkosti a strádání.  To vše jsou důsledky dědičného hříchu, porušení  harmonie s Bohem v ráji. On uvěřil, že to Bůh myslí s ním i s jeho synem Izákem dobře, a o ostatní se nestaral. Věděl, že Bůh to nějak dobře zařídí, aby netrpěl ani on ani jeho syn Izák. A tak se i stalo. Ptala jsem se sebe sama, nakolik já věřím v Boží lásk

V úterý 31. března 2020 jsme pohřbily naši milovanou Josefku. Vlastně už jen její tělo, schránku.... Po pohřbu jsme se celá naše komunita a její rodiče, její rodné dvě sestry, manžel jedné z nich se dvěma krásnými holčičkami, shromáždili v našem klášteříku na oběd a následné pohoštění. Bylo to opravdu krásné odpoledne, kdy jsme vzpomínali na Josefku, její vydařené kousky a historky. Josefka byla především nesmírně milá a usměvavá sestra, velice obětavá a soucitná, ochotná vždy pomoct. Ale kromě toho byla také velký mimoň. Jak se to projevovalo? Například, když byla ještě v postulátu, chodila na hodiny hraní na varhany. Častokrát vyběhla z kláštera honíc autobus, když se za nějakou dobu vrátila, že je ta hodina v jiný den a v jiný čas. Pamatuji si, jak měla za úkol něco ušít na stroji, už ani nevím, co, a při rekreaci (takové hodinové posezení všech sester) nám vyprávěla, jak ten šicí stroj musela promazat, protože vůbec nefungoval. Když jsme se jí zeptaly, čím ho promazala, tak řek