Vzpomínky na Josefku
V úterý 31. března 2020 jsme pohřbily naši milovanou Josefku. Vlastně už jen její tělo, schránku....
Po pohřbu jsme se celá naše komunita a její rodiče, její rodné dvě sestry, manžel jedné z nich se dvěma krásnými holčičkami, shromáždili v našem klášteříku na oběd a následné pohoštění. Bylo to opravdu krásné odpoledne, kdy jsme vzpomínali na Josefku, její vydařené kousky a historky.
Josefka byla především nesmírně milá a usměvavá sestra, velice obětavá a soucitná, ochotná vždy pomoct. Ale kromě toho byla také velký mimoň. Jak se to projevovalo? Například, když byla ještě v postulátu, chodila na hodiny hraní na varhany. Častokrát vyběhla z kláštera honíc autobus, když se za nějakou dobu vrátila, že je ta hodina v jiný den a v jiný čas. Pamatuji si, jak měla za úkol něco ušít na stroji, už ani nevím, co, a při rekreaci (takové hodinové posezení všech sester) nám vyprávěla, jak ten šicí stroj musela promazat, protože vůbec nefungoval. Když jsme se jí zeptaly, čím ho promazala, tak řekla, ..."no, přeci tím olejíčkem, který stál vedle něho". Jelikož šila v cele, kterou sdílela i se dvěma dalšími sestrami, šla se jedna z nich podívat, co je to za"olejíček" a zjistila, že to byly nosní kapky.
Když nás Josefka chtěla pobavit, vyprávěla nám vtipy, které absolutně neuměla vyprávět. Pokaždé byly trochu jiné, protože si nepamatovala přesně, jaký byl originál. Někdy řekla omylem pointu vtipu hned na začátku. Ale snášela s velkou pokorou to, že jsme se jí smály. A musím říct, že ke konci života se s vyprávěním vtipů už hodně zlepšila.
Měla velmi ráda ptáčky a hodně jich znala po hlase i po jejich zbarvení. S tím se pojí jedna komická příhoda. Seděly jsme spolu na lavičce v zahradě irského kláštera mnišek dominikánek, kam jsme často jezdívaly, když v tom náhle přistál na Josefčině hlavě ptáček. A ona se mě velmi tiše a jemně zeptala:"Prosím Tě, byla bys tak laskavá, a mohla se podívat, jak vypadá ten ptáček, co mi sedí na hlavě?" Pochopitelně jsem se začala hrozně smát, takže ptáček frnkl.
Josefka si také velmi špatně pamatovala tváře lidí a už vůbec ne jejich jména. Často, když jsme se šly spolu projít po vesnici a někoho pozdravily, vzápětí se mě zeptala, kdo to byl. Jednou se velmi rozhorlila, když nemohla poznat naší paní sousedku, protože si obarvila vlasy. Zpívaly jsme si pak písničku od Suchého, Šlitra "Moje milá dala si, tmavý přeliv na vlasy, takže si ji stále s jinou pletu, chybí mi ta jistota, zda je to ta nebo ta, a kdo je ta, která právě je tu".
Poslední roky jsme spolu jezdily na zdravotní dovolenou do Brna. Naše kongregační sestry dominikánky tam mají internát, který je přes prázdniny prázdny a laskavé sestry nám připravily jeden pokoj, kde jsme mohly přebývat. Dělaly jsme s Josefčinou kamarádkou různé výlety do okolí - viz fotka Josefky se sůvičkou Ňuníkem při předvádění dravců v Lednici -chodily plavat a měly se prostě báječně. Hlavně jsme byly spolu a to bylo na tom to nejlepší.
Je toho ještě hodně, co bych zde mohla napsat o Josefce, ale myslím, že by to bylo už příliš dlouhé.V tom nejlepším je třeba přestat. A tak na závěr chci znovu poděkovat Bohu, že mi dal tak skvělou přítelkyni a sestru, s kterou jsem mohla sdílet své trápení, bolesti, ale i radosti, veselí, zkrátka všechno, co nám Bůh za těch 30 let společného života dal. Děkuji také Josefce za její velký příklad pokory a radostné odevzdanosti a důvěry v Boha, zvlášť v době její nemoci, kterou opravdu s velkou trpělivostí snášela. Vím, že Josefka je stále se mnou a přimlouvá se za mne, abych, stejně jako ona, splnila ten úkol, který Bůh tady na zemi pro mne připravil.
