svatá Růžena z Limy
Než jsem vstoupila do řádu, vůbec jsem nevěděla, že nějaká svatá Růžena je. Když jsme totiž s Josefkou navštívily poprvé sestry v Lysolajích, oslovovaly jsme se "Růžo". Jak to vzniklo?
Jezdila jsem v době mých vysokoškolských studií na pedagogické škole na brigády do Horní Poustevny, kde byly umístěny děti z Prahy s mentálním postižením. Měla jsem to tam moc ráda. Jednak proto, že tam pracovaly řádové sestry (pracovaly tam už za komunistů, byl tam výborný ředitel, který je chránil) a pak jsem studovala speciální pedagogiku, obor vychovatel, tak se mi to ke škole hodilo. Bylo tam hodně dětí s různými postiženými, chodící i nechodící. A ke každé té skupince, kromě zdravotní sestry, byl přidělen ku pomoci ještě jeden postižený dospělý, který byl v ústavu už od malička. A já jsem měla Růžu. Byla to vysoká, mohutná dívka, něco okolo třiceti let. A právě tato Růža mluvila sama se sebou. I se sama oslovovala, což bylo nesmírně legrační. Např. byl oběd a my jsme krmily děti. Ležáčky jsme krmily u nich na posteli. A Růža si povídala: "Růžo, dělej to pořádně....." "Ale vždyť já to dělám pořádně!"
Jednou se stalo, že byla Růža trochu rozčílená. Mívala občas takové záchvaty vzteku. A při jednom z nich rozbila sklo ve dveřích. Vrchní sestra ji pak trochu kárala a ona se kajícně omlouvala, když pak náhle vesele povídá:!"Ale Růžo, dneska už jsi hodná". A tak to celé vzniklo.
Když jsem oblékala hábit, měla tzv. obláčku, dostala jsem i nové řeholní jméno Růžena! Vlastně to nebyla taková změna. Až na to, že svatá Růžena byla opravdu světice s velkým S. Ale o ní zas někdy jindy.
