15. březen 2020
Napadá mě, co by si asi myslela Samařská žena, kdyby viděla proroka, který se s ní bavil u studny, v takto zbídačelém stavu. Toho, který v ní zažehl jiskřičku naděje, že může zakusit ještě hlubší lásku, než doposud zakusila, který jí vrátil důstojnost a radost ze života, tu pravou radost...
Nezapochybovala by ve svém srdci? Je to opravdu On, korunovaný trním, odsouzený k popravě?
Byla to všechno pravda, co jí říkal?
Někdy se může stát i nám, že Pravda, Světlo, Život, Naděje jsou jakoby zakryté hustou mlhou, tmou.Tou tmou je utrpení lidí ve světě, války, přírodní katastrofy, umírání dětí, epidemie.....A my skrze mlhu nevidíme Cestu. Co dělat? Musíme prosit Pána, aby sňal tu tmu z našich očí, abychom opět viděli Pravdu, a tou je Vzkříšení našeho Pána, Ježíše Krista. Zatím jsme v postní době a možná tápeme a máme pochybnosti, ale světlo neděle, té jediné neděle Vzkříšení, se pomalu blíží. Vytrvejme tedy na cestě, která nás dovede k Životu, k tomu pravému Životu!
Včera jsme se sestrami jely obhlédnout pozemky kousek za Lysolajemi, na kterých bychom případně mohly postavit klášter, který plánujeme postavit již několik let.
Bylo krásné počasí, sice žádné teplo, ale sluníčko svítilo o sto šest. Dvě z nás jely na kole, zbytek autem. Byl to i příjemný výlet.
