30 let v klášteře
6. října tohoto roku 2020 to bylo 30 let, co jsem spolu se svou nejlepší kamarádkou vstoupila do komunity sester dominikánek. Ale jako by to bylo včera, tak to uteklo. Pamatuji se, že když jsem krátce po svém vstupu jela s jednou svojí spolusestrou do polského kláštera dominikánských mnišek, byla tam sestra, která byla už 15 let v klášteře. A já si říkala, pane jo, ta už musí být úplně svatá. No, když se dívám na sebe, žádnou svatost nevidím. Spíš si připadám čím dál tím tupější. Ale je pravda, že jsem v průběhu let opustila mnoho svých falešných představ o svém životě a to mě dovedlo k velkému osvobození a úlevě.
Jak jsem ale objevila svoje povolání? Je zvláštní, že jsem ještě před svým křtem v 18 letech věděla, že mě Pán volá, abych ho následovala. Od svých zhruba 16ti let jsem se ptala svého tatínka, jakou by mi doporučil literaturu ke čtení. Měli jsme doma velkou knihovnu a můj tatínek byl velmi vzdělaný člověk, i když to nedával nikdy najevo. Navíc byl velice laskavý a milující otec a já zcela důvěřovala jeho mínění. Po nějaké době mi doporučil, abych si přečetla Bibli, že to patří k základnímu všeobecnému vzdělání. Do toho se mi moc nechtělo, protože jsme doma měli jen zastaralý Kralický překlad Bible z 16. století. Ale nakonec jsem tedy začala číst Starý Zákon, což byly v podstatě pro mě takové pohádky. Když jsem přežvýkala první knihu Mojžíšovu, opustila jsem Starý Zákon a vrhla se na Nový. A najednou jako by se mi stále víc a víc rozsvěcovalo v hlavě. Hltala jsem každé slovo. A když jsem došla k Horskému kázání v Matoušově evangeliu (od 5. kapitoly dál), najednou se úplně rozsvítilo a já jsem věděla, že to, co čtu, je pravda. To byl dar víry. Měla jsem z toho takovou radost, že jsem si do svého diáře napsala, že začínám nový život. Hledala jsem doma ještě nějakou jinou náboženskou literaturu, ale našla jsem pouze takové ty staré malé černé modlitební knížky, v kterých jsem ale objevila, že když se člověk chce stát křesťanem, musí se nechat pokřtít. A jelikož jsem chodila na gympl okolo katolického kostela, zašla jsem za místním farářem a poprosila ho, aby mě pokřtil. Ve své nevědomosti jsem si představovala, že vezme nádobu s vodou, vylije mi ji na hlavu, a já celá šťastná půjdu jako nové stvoření domů. Pochopitelně mi vysvětlil, že budu chodit na přípravu na křest, abych věděla, co to vlastně znamená - být křesťanem. Byly to velice milé hodiny povídání si s paterem Homolou, po kterých mě místní kostelník, mladý kluk, doprovázel domů, a přitom mi také povídal o Bohu, o svém obrácení, o životě s Bohem. Půjčoval mi také současnou křesťanskou literaturu, která ovšem nevyšla v naší zemi, ale např. v Římě. A právě v době mé přípravy na křest, kdy jsem se jednou modlila v kostele, jsem silně pocítila Boží volání. Nebylo to slyšet nahlas, ale v mém srdci, v mé duši. To však byl ještě komunismus (pokřtěna jsem byla v roce 1988) a já nevěděla přesně, jak to udělat. Právě s hledáním svého místa v životě mi hodně pomohla moje nejlepší kamarádka, tehdy Tereza Strettiová, s kterou jsem nakonec v roce 1990 vstoupila do dominikánského kláštera.
Musím říct, že jsem ve svém povolání velmi šťastná, i když pochopitelně život s druhými lidmi přináší někdy strasti a trápení, ale i radost a pomoc. To znáte asi všichni, kdo žijete ve společenství, v manželství . Jsem zkrátka vděčná Pánu Bohu za to, že mu mohu sloužit, protože vím, že takové privilegium nemá každý.
