Postní doba

 V půlce února, kdy začala postní doba, pořádně nasněžilo a mrzlo, takže si lyžaři a běžkaři přišli na své. Moc jsem jim to přála, protože kvůli pandemii jsou zavřena všechna fitness centra, všechny sauny, všechny bazény, takže lidé mohou pouze běhat nebo lyžovat. Také začalo hodně lidí plavat ve Vltavě. I u nás v Lysolajích, v naší hasičské nádrži, kde je krásně čistá, ale ledová voda, protože jí protéká potok. Obdivuji je, že v takovém mraze vlezou do tak studené vody!!! Ale dost o sportu.

Jak my prožíváme postní dobu?  Sama si nepotrpím na nějaké velké postění od jídla a vlastně ani naše komunita. Samozřejmě máme v postní pátky jen jeden chod  na oběd, na Velký pátek jen jedno jídlo a to chleba a vodu na oběd, a na Bílou sobotu nemáme žádné společné jídlo, až večer, po slavností Vigilii Vzkříšení připravujeme spoustu dobrot pro nás i pro lidi, co přišli k nám do kaple. Ti ovšem  loni nebyli, takže vše zbylo na nás a na kněze.  

   Když jsem se obrátila jako 18ti letá a nechala se pokřtít, to se mi to postilo!! Celý pátek jsem vydržela bez jídla!! Protože Ježíš mi byl blízko, Jeho láska byla úplně hmatatelná, byla jsem nadšená křesťanka a půst pro mě nebyl těžký. Ale jakmile přišly první zkoušky, Bůh se mi "citově" vzdálil, půst už nebyl tak samozřejmý, tak lehký. A  pak, když jsem vstoupila do komunity, bych se zase ráda postila o vodě a chlebu, ale protože jsem měla rozumné představené, ty mi to nedovolily. A to bylo dobře. V našich stanovách se píše, že " sestry pěstují ctnost kajícnosti především tím, že věrně konají všechno, co vyžaduje jejich život". Stačí žít naplno v komunitě a člověk je tak vyčerpaný, že na nějaké velké postění mu nezbývají síly. Ono to není jen tak, být stále s těmi stejnými sestrami od rána do večera a od večera do rána, milovat je takové, jaké jsou, a ještě na tak malém prostoru, jakým je náš klášter. A  snažit se být laskavá a pomoct, kde se dá, plnit svou práci, ráno přijít včas do kaple na modlitbu i na všechny další modlitby (dohromady strávíme během dne v kapli na modlitbách asi 6 hodin), být otevřená na to, co ode mě komunita nebo představená v konkrétní chvíli vyžaduje atd. atd.  Já osobně, protože mám velmi ráda sladké, se snažím ho jíst trochu méně, ale hlavně prosím Pána Ježíše, aby mi dal v tuto postní dobu zase trochu více odhalit tajemství Jeho lásky ke mě. Té  nekonečné lásky, která se za mě vydala na kříži. A abych této Lásce důvěřovala a žila naplno své povolání, které mi daroval. Aby mě Ježíš učil pomalu pomaloučku oprošťovat se ode všeho a od každého, na čem a na kom ještě závisím, aby byl pro mne důležitý jen ON sám. A to je pro mne v postní době nejdůležitější.