Krátce

Je večer , neděle seslání Ducha svatého a končí Velikonoční doba. A já si říkám, že ta letošní byla nějaká pro mě zvlášť intenzivní. Co si z ní odnesu? Doufám, že odvahu, sílu Ducha svatého bojovat proti strachu, důvěru v Boží lásku a Jeho vedení. 

Také jsem nahlédla, nebo spíš Bůh mi dal pochopit, že to, že Josefka odešla, je pro mě dobře. Že jsem se o ni moc opírala, byla na ní závislá. Věřím, že Bůh mi dá a dává sílu, aby moji oporou byl hlavně On sám. To má být přece svědectvím mého života mnišky, že Bůh je ten nejdůležitější v mém životě, že jen na Něm mohu stavět svůj život. Na žádných lidských jistotách. Ty pominou.

Nevím, co jiného psát, protože vlastně navenek se nic zvláštního nestalo. To, co se u kontemplativní mnišky opravdu děje, je uvnitř v srdci. Tam probíhá neustálý pohyb, neustálý dialog s Bohem,  a doufám, že i neustálá změna srdce směrem k obrácení.

Snad mi odpustíte, že teď víc nenapíši. Příště se polepším.