Když už se podzim přehoupl do listopadu, tak kromě barevných stromů mám ještě ráda , když se vrátím z procházky a mohu si udělat čaj, svlíknout si bundu a být v teple. To ve mě vyvolává blažený pocit a vděčnost vůči Bohu, že mám střechu nad hlavou, topíme, svítí nám světlo, mám co jíst a co pít. A zároveň si vzpomenu na lidi, kteří nic z těchto darů nemají. Zvlášť myslím na lidi v Severní Koreji, kteří nesmírně trpí pod naprosto neuvěřitelným nelidským režimem. Severokorejci se mi stali blízkými poté, co mě šokoval před mnoha a mnoha lety, tuším tak patnácti až dvaceti, článek o tom, jak lidé v Severní Koreji zahánějí hlad jezením trávy!! Proto také jsem letos v létě dostala k svátku knihu od paní Niny Špitálníkové "Svědectví o životě v KLDR". Tato kniha mi ještě víc přiblížila lidi z této země, kde se naprosto vše kontroluje - v kolik ráno vstanete, kam chodíte do práce, co máte v bytě za knihy, případně co posloucháte v rozhlase, zda-li jste uzavřela manželství s mužem, kterého vám určili, jestli oprašujete pravidelně konkrétním hadříkem prach z obrazu Kima Čong-una, který musí mít každá rodina, co jíte, co pijete apod. Podle mě je celý tento stát velkým koncentračním táborem.
A tak, když si ve svém pohodlí domečku vzpomenu na ty ubožáky, kteří trpí v Severní Koreji, je mi smutno. Tím víc pak děkuji Bohu, že jsem se narodila v Čechách.
Ale takových trpících lidí je na celém světě mnoho. Vzpomeňme na ně, když nám nebude chutnat jídlo, které právě jíme; pití, které právě pijeme; když si budeme stěžovat, že denně musíme jezdit do práce přeplněným metrem, autobusem či tramvají, a po návratu ze skvělé dovolené v Řecku nenajdeme místo k parkování před naším domem. Je totiž na světě někdo, kdo neví, co je to teplo, jak chutná čokoláda, zmrzlina, koláč nebo kafe. To nás přivede k vděčnosti a přestaneme si stěžovat na hlouposti. Aspoň mě to vždy pomůže!!!
