Blog sestry Růženy dominikánky

Moc se mi líbilo, co řekl dnes kněz při Mši svaté o svatém Vojtěchu, že je to patron neúspěšných. Ano, nemohl vlastně vykonávat svoji biskupskou povinnost, protože se proti němu postavil odpor tehdejších kněží , když je chtěl trochu reformovat. Vstoupil tedy k benediktinum v Římě, ale ani tam dlouho nepobyl, protože na přání papeže založil benediktinské opatství v Praze Břevnově. A když se pak dozvěděl o vyvraždění celého jeho rodu Slavníkovců, odebral se kázat pohanským Prusům. Ale byl už na začátku své misie zavražděn několika  Prusy. Takže, neúspěch nad neúspěch. A přece je svatý, jeho život byl plodný.......v Boží režii. Při Mši svaté jsme se modlili v modlitbě nad dary: "Bože, připomínáme si mučednickou smrt svatého Vojtěcha a prosíme Tě: přijmi tyto dary a naplň nás jeho duchem, abychom ve štěstí i v protivenství celým svým životem směřovali k Tobě". A o to jde. Stále směřovat k Bohu, ať jsou okolnosti, jaké jsou. Ježíšův život byl v podstatě také neúspěch. Skončil na...

Pár fotek z naší jarní zahrádky,

Vždycky jsem obdivovala praotce Abraháma pro jeho víru v Boha.  Ale po té, co zemřela naše Josefka, a já četla na Bílou Sobotu o jeho obětování syna Izáka, ho obdivuji ještě víc. Hospodin  řekl Abrahámovi "Vezmi svého syna...a obětuj mi ho", a on vůbec nezaváhal a šel. Přemýšlela jsem o tom, jak je to možné. A došla jsem k závěru, že  už měl za sebou pár setkání s Hospodinem, a ta mu  stačila k tomu, aby poznal, že Bůh je především Láska. A Abrahám v tu Lásku uvěřil. V listě Židům se píše, že Abrahám věřil, že Hospodin má dost moci, aby Izáka ze smrti vysvobodil (Židům 11,19).  On prostě uvěřil v Boží lásku, která nechce naše utrpení, naši bolest, naše úzkosti a strádání.  To vše jsou důsledky dědičného hříchu, porušení  harmonie s Bohem v ráji. On uvěřil, že to Bůh myslí s ním i s jeho synem Izákem dobře, a o ostatní se nestaral. Věděl, že Bůh to nějak dobře zařídí, aby netrpěl ani on ani jeho syn Izák. A tak se i stalo. Ptala jsem se sebe sama, nako...

V úterý 31. března 2020 jsme pohřbily naši milovanou Josefku. Vlastně už jen její tělo, schránku.... Po pohřbu jsme se celá naše komunita a její rodiče, její rodné dvě sestry, manžel jedné z nich se dvěma krásnými holčičkami, shromáždili v našem klášteříku na oběd a následné pohoštění. Bylo to opravdu krásné odpoledne, kdy jsme vzpomínali na Josefku, její vydařené kousky a historky. Josefka byla především nesmírně milá a usměvavá sestra, velice obětavá a soucitná, ochotná vždy pomoct. Ale kromě toho byla také velký mimoň. Jak se to projevovalo? Například, když byla ještě v postulátu, chodila na hodiny hraní na varhany. Častokrát vyběhla z kláštera honíc autobus, když se za nějakou dobu vrátila, že je ta hodina v jiný den a v jiný čas. Pamatuji si, jak měla za úkol něco ušít na stroji, už ani nevím, co, a při rekreaci (takové hodinové posezení všech sester) nám vyprávěla, jak ten šicí stroj musela promazat, protože vůbec nefungoval. Když jsme se jí zeptaly, čím ho promazala, tak řek...

24. března 2020 odešla k svému Pánu do věčné Radosti naše milovaná Josefka. Josefka byla mojí spřízněnou duší. Už na gymnáziu byla mou nejlepší kamarádkou, zvlášť poté, co jsme obě zjistily, že nás Bůh volá, abychom Mu sloužily. Tehdy jsme denně hodinu žhavily telefonní dráty a sdělovaly si ta nejtajnější přání a touhy. Když jsme pak vstoupily obě do stejné komunity, její tatínek konstatoval, že aspoň odpadnou ty hodinové hovory. Svatý Augustin řekl, že pokud máš pravého přítele, děkuj za něj. A pokud ho nemáš, vyprošuj si ho. Mě bylo dáno to obrovské privilegium, že jsem takovou přítelkyni měla a mohla jsem s ní žít pod jednou střechou 30 let. Vždy jsme si pomáhaly a byly si oporou, zvlášť v těch těžkých počátcích naší komunity. kdy jsme byly  čerstvě po vstupu ze všeho vyjukané. S Josefkou jsme se měly tak rády, že jsme spolu dokázaly mlčet a nebylo to nijak napjaté. S naší milovanou sestrou se rozloučíme v úterý, 31. března 2020. Ale to bude pochováno už jen jej...