Blog sestry Růženy dominikánky

Je večer , neděle seslání Ducha svatého a končí Velikonoční doba. A já si říkám, že ta letošní byla nějaká pro mě zvlášť intenzivní. Co si z ní odnesu? Doufám, že odvahu, sílu Ducha svatého bojovat proti strachu, důvěru v Boží lásku a Jeho vedení.  Také jsem nahlédla, nebo spíš Bůh mi dal pochopit, že to, že Josefka odešla, je pro mě dobře. Že jsem se o ni moc opírala, byla na ní závislá. Věřím, že Bůh mi dá a dává sílu, aby moji oporou byl hlavně On sám. To má být přece svědectvím mého života mnišky, že Bůh je ten nejdůležitější v mém životě, že jen na Něm mohu stavět svůj život. Na žádných lidských jistotách. Ty pominou. Nevím, co jiného psát, protože vlastně navenek se nic zvláštního nestalo. To, co se u kontemplativní mnišky opravdu děje, je uvnitř v srdci. Tam probíhá neustálý pohyb, neustálý dialog s Bohem,  a doufám, že i neustálá změna srdce směrem k obrácení. Snad mi odpustíte, že teď víc nenapíši. Příště se polepším.

  Letošní Velikonoce pro mne byly nějak zvlášť těžké. Vím, že Bůh mě miluje a je stále se mnou, ale někdy je mi těžké tomu věřit. To si na mne lehne taková tmavá deka, přes kterou nevidím žádné světlo, a leží a leží. Ale Bůh mi opět pomohl najít Jeho lásku a také sestry mi jsou vždy na blízku. Snad je to i tím mým věkem, jarem, ztrátou Josefky nebo vším tím dohromady. Ale nechci si stěžovat. Mám krásné povolání, v kterém jsem šťastná, střechu nad hlavou, mám co jíst, co pít. Kolik lidí tohle vše má? Vrhla jsem se na zahradu, takže mám už ostříhané stromy (až moc, zase jsem to přehnala, takže jsem připravila sestry o úrodu jablek!), skoro všechen vyhrabaný mech (nemám ráda zahradu s mechem!!!), zasetá semínka cínií do truhlíků (nevím, jak se správně píše cínie, omlouvám se všem češtinářům), rozsazené muškáty do truhlíků (skoro všechny), zabezpečený kočičí záhonek!! Co že je kočičí záhonek? Je to záhonek, kde JÁ pěstuji kytičky a nějaká veliká místní KOČKA si z něho dělá ložnici!! Ky...

  Ráda bych všem svým čtenářům a přátelům popřála nadějeplné a radostné setkání se Vzkříšeným Ježíšem, naším životem. Život jednou provždy zvítězil nad Smrtí, nad Zlem, a to je naše útěcha. Nic z toho, co se v tomto světě děje, co nám nahání strach, čemu nerozumíme, co nám přijde nespravedlivé a zlé, nemá poslední slovo. Poslední slovo má Bůh, který je jen a jen Dobro a Láska, a který chce jen naše štěstí. V tomto pozemském životě a v životě po smrti, kde budeme navždy jen s Ním, ve věčné radosti. Proto neklesejme na mysli a neztrácejme důvěru v Boha. On nás vede po správných cestách a povede, odevzdáme-li Mu svůj život.    

 V půlce února, kdy začala postní doba, pořádně nasněžilo a mrzlo, takže si lyžaři a běžkaři přišli na své. Moc jsem jim to přála, protože kvůli pandemii jsou zavřena všechna fitness centra, všechny sauny, všechny bazény, takže lidé mohou pouze běhat nebo lyžovat. Také začalo hodně lidí plavat ve Vltavě. I u nás v Lysolajích, v naší hasičské nádrži, kde je krásně čistá, ale ledová voda, protože jí protéká potok. Obdivuji je, že v takovém mraze vlezou do tak studené vody!!! Ale dost o sportu. Jak my prožíváme postní dobu?  Sama si nepotrpím na nějaké velké postění od jídla a vlastně ani naše komunita. Samozřejmě máme v postní pátky jen jeden chod  na oběd, na Velký pátek jen jedno jídlo a to chleba a vodu na oběd, a na Bílou sobotu nemáme žádné společné jídlo, až večer, po slavností Vigilii Vzkříšení připravujeme spoustu dobrot pro nás i pro lidi, co přišli k nám do kaple. Ti ovšem  loni nebyli, takže vše zbylo na nás a na kněze.      Když jsem se ...

  Tak konečně jsme zavěsily krmítko na hřbitov naproti hrobu Josefky. Byl to trochu boj o hřebík, jelikož strom měl tvrdé dřevo, ale krmítko visí, a to je nejdůležitější.  Pro mne hrobka Josefky není zas až tak důležitá, protože pro mne ona žije. Já s ní stále mluvím, stále si povídáme. Vím, že Josefka je všude se mnou, se svými rodiči a sestrami. Přála bych všem lidem, kteří ztratili někoho blízkého, aby věděli, že ten člověk je stále s nimi, že ta láska mezi nimi stále trvá, a že je mu teď mnohem mnohem líp. Je také zároveň i s Bohem v nebi, kde už není žádný pláč, žádné trápení, jen věčná nekonečná radost. My lidé máme tak omezený rozoumek, že si to vůbec nedovedeme představit. Ale jak napsal apoštol Pavel: "Co oko nevidělo, ucho neslyšelo, nač žádný člověk nikdy ani nepomyslil, to všechno připravil Bůh těm, kdo ho milují". Není to naděje? Není to útěcha? Nedává to mému životu smysl?