Blog sestry Růženy dominikánky

Velice mě zasáhla zpráva o smrti pana Alexeje Navalneho, kterého pravděpodobně všichni znáte. Velice statečného muže. Když jsem se trochu dívala na jeho životopis na internetu, zjistila jsem, že o něm byl natočen dokument v roce 2022. Podívala jsem se tedy na kousek. Nesmírně statečný člověk! A přitom už jednou skoro umřel, když ho otrávili a znovu se vrací do své vlasti, do rodného Ruska. Jaký neobyčejný muž. Poměrně dost lidí v Rusku vyjádřilo nějakým způsobem zármutek nad jeho odchodem, ať už položením květiny nebo zapálením svíček. Očekávám, že těch projevů bude ještě více. A v zahraničí samozřejmě daleko víc, protože byl velmi znám. Říkala jsem si, kolik takových obětí totalitních režimů je, o kterých ani nevíme. Taková nespravedlnost, která se děje všude po světě dnes a denně. A pak jsem se podívala v kapli na kříž. Ano, Pán Ježíš na kříži, to je ta největší oběť všech dob.  To je ta největší nespravedlnost.  Lidé zabili Boha, zabili Lásku. A koho to v jeho době pohoršil...

  Máme  se sestrami každé pondělí biblickou hodinu. Probíráme Starý zákon od začátku, verš po verši. Je to moc fajn. Naposledy jsme se zabývaly Noemovou archou. Moc se mi líbilo, jak byly ucpány všechny díry v arše, aby tam nepronikla žádná voda a "Hospodin za ním (Noemem) zavřel" (1 kniha Mojžíšova 7, 16).  Laskavé a prosté gesto Boží lásky! A tento týden, který nazýváme svatý, protože se v něm odehraje největší tragédie a zároveň největší vítězství Života nad Smrtí, zpíváme v hymnu k ranním chválám:  Ty jen jsi směl v náruč svoji                                                       Oběť lidstva pozdvihnout                                                              a světu,...

  Letošní Vánoce se pro mne nesly v duchu Božího slova z listu svatého apoštola Jana: "Život se zjevil a my jsme ho viděli, Život věčný, který byl u Otce a zjevil se nám." (1 Jan 1,2). Už v Adventu jsem prosila Pána, aby mi ukázal hloubku tajemství Vánoc. Nějak mi na nich trochu vadila všechna ta světýlka a pozlátka. A pak jsme krátce před Štědrým dnem jely s naší převorkou do Motola, protože mě pokousal pes. Nic vážného, ale bylo dobré to ošetřit. A když jsme čekaly v té obrovské hale plné lidí na urgentním příjmu, uvědomila jsem si, co to znamená, že Bůh vzal na sebe naše lidství. Lidství velmi staré křehké paní, sotva se držící na invalidním vozíku;  lidství  staršího pána, který si pádem rozbil hlavu; lidství mladé Ukrajinky, trpělivě čekající a smířené se svým  osudem a osudem své vlasti, a mohla bych pokračovat dál a dál. "Člověčenství naše, veselme se, ráčil vzít Bůh na se, radujme se." Bůh povýšil křehkost našeho těla na Boží úroveň. A proto má bezdomovec st...

 Po letních měsících, kdy jsme měly prázdninový program, nastává opět pravidelný režim.  Zase začíná  podzim - musím zazimovat zahradu - zase budou Vánoce, kolikáté už? Jakoby tomuto koloběhu času napomohlo i  dnešní čtení z knihy Kazatel: "Marnost nad marnost, všechno je marnost. Jedno pokolení odchází a druhé přichází, země však trvá stále. Co bylo, zase bude, co se stalo, zase nastane - není nic nového pod sluncem". A přece, jak řekl dnešní kněz sloužící u nás Mši svatou, že i v rodokmenu Pána Ježíše v Matoušově evangeliu jsou obyčejná jména lidí, jedni odcházejí a rodí se další, nic zvláštního, dokud se nedojde právě k tomu jménu - JEŽÍŠ. A u toho se člověk zarazí, protože nikdy se žádný Bůh předtím nenarodil a už se žádný jiný Bůh nikdy nenarodí. Jen ON sám. Ten, který je naším Životem, Nadějí a Radostí. A proto, jak stále opakuji, není marný ani jediný okamžik ve všedním šedivém dni. Něco nového se může stát, něco, co tu ještě nikdy nebylo. Jen mít otevřené srd...

Tento verš z žalmu 37 mě dnes při Mši svaté naplnil takovým pokojem a radostí, že jsem si řekla, že musím svou radost sdílet s vámi, mými čtenáři.  Byla jsem přesvědčená, že žádný blog už psát nebudu!  Pro některé z vás to bylo zklamáním a vím, že jste se za mne modlili, abych znovu začala psát. Ne, že  by mne válka na Ukrajině tak zdrtila, to jsem už dávno odevzdala Bohu, ale něco ve mě mi nedovolovalo psát. Je tu s námi teď na návštěvě sestra Zdislava z polského kláštera svatá Anna, která u nás byla devět let představenou. A včera se chtěla ještě před odjezdem podívat na stará místa v Praze, jako Karlův most, Pražský Hrad apod., a tak jsem šla s ní. Byl to moc krásný den, plný milých setkání a zážitků! Mezi jinými  jsme navštívily i stoletého františkána otce Benedikta Holotu, kterého poznala sestra Zdislava právě u nás v Praze před 25 lety. A to setkání s ním, to bylo něco neuvěřitelného!!Tolik energie, hloubky a života je  v tom otci, že jsme se až naka...

  Mrzí mě, že jsem už tak dlouho nic nenapsala. Jak začala válka na Ukrajině, doslova mě to ochromilo. Taková hrůza a tak blízko nás. Ale dnes jsem o tom hovořila se svým zpovědníkem a on mi řekl, že mám rozhodně psát znovu svůj blog. Řekl mi, ať se zamyslím, v co skládám svou naději. I když je válka,  hrozná nesmyslná válka, opravdové Zlo, hodně lidí trpí, tak Bůh je stále s námi, Bůh je stejný, Bůh nás nepřestává milovat. I když tomu nerozumíme, proč se to děje, Bůh je naše Naděje. V Něm vše dobře skončí, On už vyhrál nad Zlem jednou provždy, a to svým Ukřižováním a Vzkříšením. On ví, co je to utrpení a bolest, On je se všemi těmi trpícími v Mariupolu, ve sklepech a na barikádách, je s těmi, kteří trpí úzkostí a depresí,  s osamělými a hladovými, ale nejen teď, na Ukrajině, ale i v Sýrii a Jemenu, v Severní Koreji, Barmě a Afghánistánu. On je s každým z nás od začátku stvoření světa a bude s námi až do konce. On, Bůh, Ježíš Kristus, Trpící Služebník, naše jediná Naděje!...

  Dnes slavíme památku našeho dominikánského spolubratra blahoslaveného Jana  z Fiesole neboli fra Angelica, který žil na přelomu 14. a 15. století. Je to velice sympatická postava. Asi znáte všichni jeho krásné fresky z dominikánského kláštera svatého Marka ve Florencii. Fra Angelico vyzdobil nádhernými freskami i kostel a 40 řeholních cel. Maloval  svatého Dominika, přítomného v různých momentech Ježíšova života, ale i ostatní bratry a sestry našeho řádu. Krásná je jeho freska Zvěstování Panně Marii (viz  obrázek vlevo nahoře v knize). Ten Mariin postoj naslouchání a současně odevzdání se do Boží vůle se mi velice líbí. Vybrala jsem si ho k napsání formule, která se říká při skládání věčných slibů.  Než jsem vstoupila do řádu, tak jsem vůbec nevěděla, že fra Angelico  byl dominikán. O to víc mě potěšilo zjištění této pravdy. Říká se, že své obrazy maloval v kleče. Je pro mě velkým příkladem kontemplace skrze umění.

  Ráda bych se s Vámi podělila o krásný zážitek. Šla jsem v pátek na rehabilitaci na Malvazinky, do bývalého Sanopzu, který fungoval za komunistů pouze pro politiky té doby. Dnes se v něm nachází soukromá  rehabilitační klinika s názvem Mediterra s.r.o.  Je to velice milé prostředí, které je dáno hlavně milými zaměstnanci. Když jsem se ohlásila na recepci, která volně přechází do malého bufetu se stolky a židlemi, bylo mi velice příjemnou paní recepční řečeno, ať se posadím, že mě zavolají. Z mnoha dveří vycházeli pacienti evidentně již po procedurách. Mezi nimi byl i starší pán, který mne zahlédl, ale začal se obouvat a oblékat  si kabát. Poté ke mě přistoupil a řekl mi, že by mi rád udělal radost a něco mi koupil. Byla jsem překvapená a řekla jsem mu, že je moc hodný, ale to že nemusí. A on zdůraznil, že by moc rád udělal nějaký dobrý skutek, protože je moc spokojený. Byla jsem velmi dojatá a poděkovala jsem mu. "Tak si sestřičko  vyberte něco sladkého nebo sl...

  Začal nový rok a my pokračujeme v našem klášterním rytmu. Modlitba střídá práci a práce střídá modlitbu. A mezi tím chvíle odpočinku, procházky, společné posezení, četba, studium... Musím se teď začít víc věnovat našim společným modlitbám a zpěvu. Zjistily jsme, že musíme změnit repertoár našich mešních písní, protože ve většině z nich zpívala sestra Josefa sama druhý hlas. A to se týká zpěvu ve všech liturgických období, tj. v adventu, postu, o velikonocích i vánocích. Už tolik let spolu zpíváme a chválíme Boha. A jelikož mám náš zpěv na starosti, tak už  s tím musím něco dělat. Byla jsem teď na tři dny u sestry v Praze si trochu odpočinout. Je zajímavé, že vždy, když takto poodstoupím od naší komunity, náhle se mi zdají všechny problémy jako bezvýznamné a směšné. A to je dobře. Vždyť kolik opravdových tragédií lidé prožívají. Prozatím se s vámi loučím a brzy na shledanou nebo na počtenou?

 Všem svým milým čtenářům přeji požehnané Vánoce!! A co tím myslím? Abyste znovu prožili tu radost z narození Boha, který přišel mezi nás, aby nesl naše slabosti a hříchy, a aby nám dal život věčný!!Kéž Vám tuto radost nikdo a nic nevezme, protože o toto poselství Vánoc se můžete opřít, toto poselství je pevné, jako sám Bůh. To je ta základní pravda, kterou se snažíme žít a věřit v ní!!Pak nás už okolní svět, jakkoliv bolavý a neutěšený, nebude moci zdeptat! Modlím se za Vás a děkuji, že čtete můj blog! Vaše Růžena

  Všichni víme, že Advent je dobou čekání. Čekáme na Mesiáše, který nás zachrání od věčné smrtí svou vlastní smrtí. Ale to čekání má být radostné. K tomu nás vybízejí i  antifony k žalmům, které se každý den modlíme. např. "Jásej a raduj se, siónská dcero, neboť hle - přicházím a budu bydlet uprostřed tebe, praví Pán" nebo "řekněte malomyslným: Vzmužte se, nebojte se, přichází Pán, nás Bůh". A každou neděli při večerních chválách čtení z listu Filipanům: "Radujte se stále v Pánu, opakuji, radujte se! Pán je blízko".  Letos mi dal Bůh tu milost, že se opravdu raduji. Asi je to také tím, že je mi dobře, že už pominul ten smutek po Josefce, a že mi Pán dal sílu ji konečně pustit a odevzdat Jemu. Teď už vím, že to tak mělo být, že Josefka musela odejít, protože ji Bůh už chtěl mít u sebe ve svém království. Její život se naplnil a ona splnila  úkol, který tady na zemi od Něho měla. A nyní je šťastná v nebi!!A já jí to přeji!!Toto bych před rokem ještě nedokáza...

  Když už se podzim přehoupl do listopadu, tak kromě barevných stromů mám ještě ráda , když se vrátím z procházky a mohu si udělat čaj, svlíknout si bundu a být v teple. To ve mě vyvolává blažený pocit a vděčnost vůči Bohu, že mám střechu nad hlavou, topíme, svítí nám světlo, mám co jíst a co pít. A zároveň si vzpomenu na lidi, kteří nic z těchto darů nemají. Zvlášť myslím na lidi v Severní Koreji, kteří nesmírně trpí pod naprosto neuvěřitelným nelidským režimem. Severokorejci se mi stali blízkými poté, co mě šokoval před mnoha a mnoha lety, tuším tak patnácti až dvaceti, článek o tom, jak lidé v Severní Koreji zahánějí hlad jezením trávy!! Proto také jsem letos v létě dostala k svátku knihu od paní Niny Špitálníkové "Svědectví o životě v KLDR". Tato kniha mi ještě víc přiblížila lidi z této země, kde se naprosto vše kontroluje -  v kolik ráno vstanete, kam chodíte do práce, co máte v bytě za knihy, případně co posloucháte v rozhlase, zda-li jste uzavřela manželství s mužem, ...

  Mám ráda to období, kdy začínám po létě, kdy pracuji hlavně na zahradě, znovu malovat ikony. Bývá to tak říjen, listopad. V té době je zahrada už skoro připravená na zimu, tráva je posekaná, muškáty schované, záhonky zasypané. Abych se mohla na malování soustředit, pomáhá mi ze začátku poslouchání hudby, hlavně vážné. Takže jsem zase po dlouhé době vyslechla celého Mesiáše od G.F.Handela. Mám toto oratorium moc ráda  a zvlášt´miluji čtyřhlasé zpěvy celého sboru, např. He shall purify the sons of Levi, His yoke is easy nebo He trusted in God a samozřejmě velikonoční Hallelujah!  Vždycky si přitom vzpomenu na sestru Zdislavu, která u nás byla devět let představenou a pocházela z polského kláštera svatá Anna. Právě ona mě naučila mít ráda  Handela, ale i Bacha a jiné barokní autory. Ne že bychom v naší rodině neposlouchali vážnou hudbu, ale byl to spíš Dvořák, Beethoven a opery, hlavně od Verdiho. Proto jsem se chtěla také stát operní zpěvačkou, ale o tom zase jindy. ...

  Říjen je vždy nabitý událostmi, a to letos hned od začátku. 4. října, na svátek svatého Františka, navštívil naši komunitu nový  Magistr našeho řádu otec Gerard Timoner. ( Magistr je v našem dominikánském řádu titul pro představeného celého  řádu bratří a nás, mnišek. Tento představený je volený bratřími na jejich shromáždění, tzv. kapitule, na devět let). Otec Gerard je z Filipín, a to mi hned připomnělo naši Josefku, která na Filipínách byla na setkání celé dominikánské rodiny. Kromě toho, že tam byla krásná atmosféra, nám také popisovala zážitek z jezení filipínské delikatesy, což je nedovařené vajíčko s malým zárodkem kuřátka uvnitř!!!!Ano, odporné!!!!! Vyprávěla jsem to otci Gerardovi v autě, když jsme ho vezly zpátky do kláštera bratří a on říkal, že to v životě nejedl. Má tak někdo štěstí! 5. října mám narozeniny a letos jsem je mohla slavit kromě své komunity i se svou neteří Eliškou, která má ten den svátek. Žije na Slovensku a přijela do Čech volit. Vzala se s...

  O tom, že si podám ruku s papežem Františkem, se mi ani nesnilo. A přece se to stalo! Zázrak a veliká, opravdu veliká milost a dar, vzpruha a síla, privilegium, za které jsem moc a moc vděčná Pánu Bohu. Ale začnu od začátku. Vyjely jsme já a sestry Kateřina, Pavla a Jacka 12. 9. v neděli rychlíkem v 11:22 hodin z Prahy směr Bratislava. Cesta proběhla krásně a rychle, pouze pěti minutové zpoždění, což je na České dráhy opravdu výkon. Krátce před čtvrtou hodinou jsme už byly v Bratislavě, kde nás čekala sestra Rajmunda OP, naše dominikánská kongregační sestra, která nás autem dovezla do Dunajské Lužné. Zde mají sestry klášter. Je to asi půl hodinky autem od Bratislavy. Ubytovaly nás a byly tak velice laskavé a štědré, že na jejich lásku a pohostinnost nikdy nezapomeneme. Velký příklad pro nás!! Odpoledne a večer jsme propovídaly. Druhý den jsme v sedm hodin ráno vyjely autem do Bratislavy, abychom se zúčastnily setkání papeže Františka se zasvěcenými osobami v dómu svatého Martina....

23. srpna je svátek svaté Růženy z Limy a také můj. Než jsem vstoupila do řádu, vůbec jsem nevěděla, že nějaká svatá Růžena je. Když jsme totiž s Josefkou navštívily poprvé sestry v Lysolajích, oslovovaly jsme se "Růžo". Jak to vzniklo? Jezdila jsem v době mých vysokoškolských studií na pedagogické škole na brigády do Horní Poustevny, kde byly umístěny děti z Prahy s mentálním postižením. Měla jsem to tam moc ráda. Jednak proto, že tam pracovaly řádové sestry (pracovaly tam už za komunistů, byl tam výborný ředitel, který je chránil) a pak jsem studovala speciální pedagogiku, obor vychovatel, tak se mi to ke škole hodilo. Bylo tam hodně dětí s různými postiženými, chodící i nechodící. A ke každé té skupince, kromě zdravotní sestry, byl přidělen ku pomoci ještě jeden postižený dospělý, který byl v ústavu už od malička. A já jsem měla Růžu. Byla to vysoká, mohutná dívka, něco okolo třiceti let. A právě tato Růža mluvila sama se sebou. I se sama oslovovala, což bylo nesmírně legr...

Dnes, 6.8.2021, slavím 25 let od věčných slibů.  Zdá se mi to, jako by to bylo včera, tak to uteklo. Vzpomínám na všechny ty roky, těžké i krásné, na všechny lidi, které jsem potkala, kteří mě na mé cestě provázeli, kteří mi pomohli, bez kterých bych tady a teď nemohla být. Chci poděkovat hlavně mým rodičům, kteří mě sice nevychovávali ve víře, ale kteří mi dali hodně lásky, a kde je láska, tam je Bůh. Oba se teď na mě dívají z nebe a já jim mávám. Chci také poděkovat mé rodné starší sestře Lucii, která mě má ráda, přestože jsem jí v dětství hodně trápila. Dále chci poděkovat mému duchovnímu rádci otci Vladimíru Koudelkovi, jehož laskavé dopisy jsme s jeho souhlasem a po jeho smrti vydaly knižně. Mému dlouholetému zpovědníkovi Aleši Opatrnému, který mi pomohl především svou laskavostí, shovívavostí a zdravým rozumem. Dále sestře Zdislavě z polského kláštera mnišek dominikánek, která u nás byla devět let představenou, mým spolusestrám a všem těm, o kterých ani nevím, a kteří se za m...

  Ještě jsem nepsala o tom, jak trávíme léto.  Již několik let vyjíždíme z kláštera ven. A to proto, že máme malý klášter a  miniaturní zahradu (máme dovolení chodit na procházky po Lysolajích nebo jezdit  na kole). Život v malé komunitě je velmi intenzivní, natož pak ještě v malém prostoru. Od rána do večera jste stále se stejnými lidmi!! Máme se pochopitelně rády, ale ponorka vždy hrozí. A navíc pracujeme doma, takže nemáme moc výběhu!!! A tak, abychom předešly nějakým fyzickým nebo psychickým problémům, jezdíme si odpočinout mimo komunitu (mimochodem to praktikují i kláštery ve světě, byť mají velký klášter i zahradu). Každá sestra si jezdí odpočinout tam, kde jí to nejvíce vyhovuje. K rodičům, na hory, k vodě, do jiného kláštera apod. Já jezdím posledních pár let za rodnou sestrou na Šumavu, kde má se svým manželem chalupu,  a pak do Brna. To vymyslela Josefka. Naše sestry dominikánky tam mají internát, který je o prázdninách volný a jsou tak laskavé, že nám...

  Vždy na jaře mám ráda období, kdy naše údolíčko provoní nejdříve rozkvetlé akáty, potom keře jasmínu a nakonec rozkvetlé lípy.  A teď už je čas líp a já si uvědomuji, jak to nesmírně letí. Kolik je mi vlastně už let a jak dlouho jsem v klášteře! Moc bych si přála nepromarnit svůj život, ale splnit úkol, který Bůh pro mne tady na zemi připravil. A vlastně každý den splnit úkol, který je pouze pro mne a pro ten den. Nedělat si starost o zítřek, neboť každý den má dost svého trápení, jak stojí v Bibli. Mám totiž k tomu sklon. Trápí mě, že nemáme nová povolání, že nemáme nový klášter, o jehož stavbu usilujeme už mnoho let. Proč se nám to nedaří? Kde děláme chybu? A právě všechny tyto starosti mám hodit na Pána, protože jen On to všechno nejlépe ví, a vše řídí. Krásně to píše dominikán  otec Anselm Moynihan ve své knížce Boží přítomnost:".....Bůh řídí každou událost tak přímo a bezprostředně, že si mohu myslet, že všechno pochází přímo z jeho rukou, a nemusím si všímat lidsk...

Je večer , neděle seslání Ducha svatého a končí Velikonoční doba. A já si říkám, že ta letošní byla nějaká pro mě zvlášť intenzivní. Co si z ní odnesu? Doufám, že odvahu, sílu Ducha svatého bojovat proti strachu, důvěru v Boží lásku a Jeho vedení.  Také jsem nahlédla, nebo spíš Bůh mi dal pochopit, že to, že Josefka odešla, je pro mě dobře. Že jsem se o ni moc opírala, byla na ní závislá. Věřím, že Bůh mi dá a dává sílu, aby moji oporou byl hlavně On sám. To má být přece svědectvím mého života mnišky, že Bůh je ten nejdůležitější v mém životě, že jen na Něm mohu stavět svůj život. Na žádných lidských jistotách. Ty pominou. Nevím, co jiného psát, protože vlastně navenek se nic zvláštního nestalo. To, co se u kontemplativní mnišky opravdu děje, je uvnitř v srdci. Tam probíhá neustálý pohyb, neustálý dialog s Bohem,  a doufám, že i neustálá změna srdce směrem k obrácení. Snad mi odpustíte, že teď víc nenapíši. Příště se polepším.